Reklama
 
Blog | Michal Šindelář

Užít si mužskou dominanci a moc ve vztahu s partnerkou

“Mnozí současní muži musí při volbě partnerky řešit dilema vyplývající z rozporu potřeby porozumění a sdílení mnoha aktivit s rovnocennou ženou a potřeby užít si mužskou dominanci a moc ve vztahu s partnerkou, která má typicky ženské vlastnosti (která ho bude obdivovat, pečovat o něho a ve všem se mu podřizovat)“(Vágnerová 2007: 47).

Toto krásné sdělení pochází z vysokoškolské učebnice, kterou se právě prokousávám při učení na státnice z psychologie. Jedná se o Vývojovou psychologii II od Marie Vágnerové, která je zadaná jako povinná literatura ve stejnojmenném a také povinném kurzu na bakalářské psychologii v Brně na FSS.

Takovéto, a mnohé další sdělení (jejich výběr naleznete na konci článku), ve mně vyvolávají prudké reakce (podle knihy je značná intenzita emocí v mladé dospělosti běžná) a pocit deviace, neboť se mi nedaří identifikovat se s tím, jaký bych podle obsahu svých trenýrek měl být. Nuže, rozhodl jsem se, že chyba nebude ve mně (podle knihy jsem schopen diverzifikovat přístup k problému), ale v knize. Všechny pasáže, které se týkají partnerství, manželství, práce a ostatních oblastí, které jsou z mého pohledu zjevně kulturně utvářeny, jsou pro mne sbírkou stereotypů a pověr. Nevylučuji, že tyto pasáže v některých časoprostorech mohou být dobrým popisem reality, ale ve vztahu k akademickému prostředí mi přijdou rozhodně jako neadekvátní a nepatřičné, popřípadě až nebezpečné. 

Na psychologii na FSS vzhlíží každoročně zástupy studentů-adeptů, ale jen hrstka z nich je nakonec přijata a začne svůj „vytoužený a osudový“ obor skutečně studovat. Ti, kteří nejsou více či méně porouchaní a nepřišli si na psychologii řešit nějaké vlastní problémy či si rozšiřovat svůj akademický záběr, mají chronickou touhu pomáhat lidem kolem sebe a nejraději by rovnou spasili svět (takový dojem jsem získal po prvním semináři, když jsme se bavili na téma, proč chceme studovat psychologii). Myslím si, že se jedná o nedostatečně vyvinutou sebereflexi, neboť znám šťastné příběhy některých lidí, kteří z toho procitli. Ale zpět k „pověrám“ a proč jsou nebezpečné. Přistupme tedy na to, že se člověk učí budoucímu vykonávání pomáhající profese (ha ha ha, bez povinné praxe při studiu). V rámci studia poznává, jak člověk funguje, myslí, žije ve společnosti, vnímá atd., z velké části teoreticky studiem literatury bez možnosti experimentálního ověření. Dovedu si pak představit situaci, kdy absolvent psychologie na FSS pracuje s klientem, do kterého si začne promítat všechny stereotypy, co se během studia o člověku naučil. Z chudáka klienta se pak pod vlivem autority může lehce stát deviant, namísto toho, aby se k němu přistupovalo bez předem hotových závěrů a domněnek, s cílem pracovat s ním v jeho jedinečnosti a neopakovatelnosti. 

Reklama

Na druhou stranu však tento scénář jen tak lehce nenastane. S bakalářským diplomem a bez praxe se k terapeutickému vztahu k lidem nikdo jen tak nedostane. S magisterským studiem přicházejí i povinné praxe, popřípadě dobrovolný terapeutický výcvik, kde by se snad už tolik s pověrami pracovat nemělo. Avšak ani toto síto nefunguje zdaleka stoprocentně. Například povinný předmět klinická psychologie, dávající budoucímu psychologovi komplexní šablonu pro škatulkování deviantů, vyžaduje přípravu na závěrečnou zkoušku z cca 30 stran textu. Nejsou ty deviace jednoduché? Nejvíc mne však udivila má dřívější partnerka, když s nadšením začala studovat vysněnou magisterskou psychologii. Po čase začala být rozčarovaná, když kritického ducha jejího a dalšího spolužáka začali ostatní pejorativně označovat za „filozofický kroužek“, který do hodin nepatří. Korunu tomu všemu nasadila její spolužačka přesvědčením, že homosexualita je nemoc. Znát její jméno, tak ji tu veřejně pranýřuji a chráním tak nebohé gaye a lesby před její pomocí. 

Stereotypy a předsudky byly, jsou a budou. Kdysi se vědci domnívali, že když zjistíme a odhalíme, jak vznikají a jak mohou být „nepravdivé“, tak je tímto způsobem odstraníme. Stejně tak sociologové přemýšleli o nacionalismu. Vše již bylo prozkoumáno, dekonstruováno, popsáno, vysvětleno, a přesto je dál homosexualita nemocí a národ národem. Alespoň ale víme, jakým způsobem dochází k reprodukci stereotypů a předsudků (dokonce se to i učí v rámci bakalářské sociální psychologie). Akademické prostředí, zvláště to sociálně-vědní, by mělo být v tomto osvícené a reflektující a spíše cvičit kritického ducha, než vodit za ručičku a říkat, jací jsou muži a jaké jsou ženy podle nejlepších (časem ověřených) stereotypů. K tomu by mohlo pomoci například vyřazení Vágnerové z povinné četby. Jedná se sice jen o malý dílek velkého hlavolamu, ale raději průběžně problém řešit a rozplétat nitku po nitce, než jen přihlížet. 

A slovo na závěr. Než bych začal navazovat vztah s terapeutem, tak bych se ho jistě zeptal, co si myslí o homosexualitě.

 

 „Od mužů se očekává síla a nezávislost“

„Mužská tendence vlastnit, brát a ovládat může být v protikladu k potřebě svobody a nezávislosti“

„Mužnost je spojována s dominancí“

„Muž dává přednost konfrontaci, potřebuje soupeřit, chce se prosadit v boji…“

„Muži mají strach ze selhání“

 

„Tradice preferuje ženskou submisivitu“

„Racionalita není považována za typický ženský způsob chování“

„Ženy jsou emotivnější… …prožívají zejména některé emoce, např. pocity štěstí a zklamání“

„Ženy jsou sociálně citlivější, což se projevuje i jejich větší ovlivnitelností“

„S ženstvím je spojen spíš důraz na celkový vzhled, na štíhlost, atraktivitu a upravenost…“

 

(Vágnerová 2007: 35 – 38)

 

 

M. Vágnerová: Vývojová psychologie II: Dospělost a stáří. Karolinum, Praha, 2007.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama