Ano, dnešní dobu vnímám jako konec nějakého impéria, ať už amerického, kapitalistického, konzumního, patriarchálního, pozitivistického, globálního. Když se mi ze všech stran propojují informace, náznaky, důsledky (za všechny stačí jmenovat asi ten nejkomplexnější a nejzákladnější problém ropného zlomu), pak myslím, že nevidět přicházející změnu není možné.
Nepovažuji se za katastrofistu, civilizace vždy přicházely a odcházely. Myslet si, že jsme výjimkou, je snít pubertální sen o vlastní nesmrtelnosti.

Informace o krizi rodiny a větší expozici homosexuality jsem přebral z různých zdrojů, které přinejmenším na ty odborné odkazovaly, což uznávám není tak úplně ono, ale opět – moje zkušenost s tím bohužel souhlasí.
U rodiny je to především rozpad širší rodiny, jejíž funkci převzal stát. A tato intervence pokračuje, rodina již není nutná, stačí se podívat na čísla rozvodovosti. Faktorů je tam ale rozhodně víc.
Bylo by lákavé si myslet, že přichází nějaký nový model, svobodnější, ale tento model (asi je tím myslena „psí knížka“) není vhodný pro výchovu dětí.

Ke konstelacím krátce – ano, máte pravdu, pro mě jsou konstelace tak zásadní /změnily zásadně i můj život i pohled na svět/, možná právě proto, že nešlo o jednorázové setkání, ale o deset let „žití“ s nimi. K tomu mohu jen říct, že onen systémový pohled, který konstelace přinášejí, se pomalu šíří do běžného povědomí a je myslím jen otázkou času, kdy se stane součástí běžného vidění světa.

Slábnutí mužského prvku? Prvně jsou to moje osobní zkušenosti, které jistě neplatí pro celek. Ale potom je tu hlubší pohled na celou společnost, která je sice stále vnějškově patriarchální, ale – v souladu s teorií Jin-Jangu – v skrytu už narůstá opačný, ženský prvek, aby pak převážil svůj slábnoucí protějšek a stal se sám dominantním.
Muži prostě měknou, nemusí lovit mamuty, dobývat Divoký západ, pracuje za ně ropa, mačkají knoflíky, sedí u klávesnic, v autech mají posilovače, neprošli žádnou skutečnou zkouškou dospělosti, iniciací, nebojují se skutečným nebezpečím, nevzývají přírodu, smrt na souboj – jen si o tom nechají zdát ve filmech.
Je sice pravda, že je to díky tomu, že muži ovládli obrovskou energii ropy, elektřiny, atomu, ale vypadá to, že když chybí onen osobní rozměr mužské síly, nedokáže ho tato sic obrovská, ale propůjčená síla nahradit. Vlastně je to ta nejtragičtější varianta – dát velkou moc do rukou slabochovi.

Jsou to tak velká témata, že se nedají zmáčkout do jedné byť už hodně dlouhé reakce. Díky za podnět k jejich formulování.

Vaše věta srovnávající naši dobu s Římem, mi zní poněkud katastroficky, jako by nevysloveně mluvila o blížícím se konci „říše“. Je to jen má projekce?
Osobně mám představu, že homosexuálita, ne tak už homosexuální identita, v Římě byla ještě daleko větší samozřejmost než dnes.
Že se pak dnes lidé, kteří rodinu nechtějí věnují něčemu jinému, nevidím jako problém, ale naopak jako výhodu. Horší je myslím, pokud rodiče pro kariéru, či něco jiného, zanedbávají své děti. Že by tohle bylo ve svém celku horší než dříve, si jistý nejsem.

Rodinné konstelace, a rovnou se přiznávám že o nich vím jen málo, podle mne nabízejí lidem něco z přínosů (O něco pohodlněji a v jakémsi duchovním a cvokařstvím nezatíženém hávu), které jsou v klasických skupinových či rodinných terapiích vykoupeny dlouhodobým náročným úsilím. Na jednu stranu jim to jistě nese popularitu, ale na druhou myslím limituje v hloubce a záběru toho čeho v nich lze dosáhnout.

Souhlasím, že bychom se neměli ztrácet sami sobě, to by bylo jistě tragické, jen si myslím že být sebou je jako život sám „dynamický proces“ a v každé době a každé chvíli to muže vypadat jinak.

Mohl byste ještě přiblížit čím je podle vás rodina, ohrožena?

A co myslíte konkrétně tím slábnutím mužského/ženského prvku?

Autodiagnosa byla opačná – bránit matku před otcem. Teprve dnes se tato v antithese obrací v obranu mužů před ženami, či snad malinko se již blíží synthese, kde jest obé rovno.

Ano, je to velmi běžné – rodiče zatahují děti do svých sporů: řekni, kdo z nás má pravdu? Koho máš raději? S kým chceš být víc? Je to neřešitelný problém (hezky to ukazuje film Počátek). Dítě je dílem, směsí obou, potřebuje oba. A tak, ať vybere jakkoli, trpí. A je rozštěpené. Vědomě třeba straní matce, ale podvědomě se spojí s otcem např. tak, že bude žít stejně jako on (kriminálník, alkoholik, děvkař…). Matky často užívají svých synů jako náhrad za partnera. Syn je přece jen muž menší, bezpečnější, ovladatelnější. Stahují tak syny do své sféry vlivu, učí je mateřskému jazyku, učí je – ať vědomě či nevědomě – že muži jsou zlí, nespolehlivý atd., a především jim brání ve spojení s mužským světem, jazykem, silou.

Vím, že to zní jako návrat zpět. Možná ano, spíš myslím, že jde o spirálu dějin, cykly dějin.

Stejně jako dnes vzrostla míra homosexuality ve starém Římě před koncem impéria. Stejně jako dnes lidé upřednostňovali kariéru a radovánky před rodinou.

Boom oněch rodinných konstelací, za které já tak rád kopu, je myslím dán právě tím, že lidé cítí, že rodina je ohrožena, rozpadá se, lidé jsou vykořeněni. A tak hledají.

Může se to zdát jako cesta zpět. Já to vidím, jako návrat ze slepé uličky. Naprosto oceňuji, co všechno tahle civilizace dokázala – vědu, počítače, vesmír, báječné, ale nic z toho nemá smysl, pokud se ztratíme sami sobě.

Z toho také plyne, že homosexualitu nechci sice léčit, ale odmítám ji chápat jako v pořádku. Existují dokonce teorie, že homosexualita má vystopovatelnou příčinu – ale ta příčina je transgenerační, spočívá v postupném slábnutí mužského/ženského prvku v rodu v několika generacích, kdy homosexuální jedinec je vrcholem tohoto ledovce (Hellinger, Chvála&Trapková).

Musím běžet, hezký víkend.

Přiznám se, že mne zaujala vaše „autodiagnosa“ o „snaze bránit otce před matkou“. Mohl byste o tom napsat více?
To co o „hledání mužství“ píšete na mne pak vcelku působí, jako by šlo o to navrátit se k něčemu co už tu nějak bylo, jen jsme o to přišli. To se mi ale zdá příliš statické, vždyť se to v každém z nás v každém okamžiku nějak proměňuje.
Osobně jsem pak rád že, už si to navzájem tak nekontrolujeme jako v dobách dřívějších.( Na rozdíl od toho co nám furt tlačí autor, třeba homosexualita není považována za deviaci a v tom smyslu jsou i terapeuti a podobní profesionálové cvičeni.)

P. Šindelář a jeho textík je mi ovšem v jádru sympatický. Jistěže proto, že se v něm (projekcí, jasně, co nakonec projekce není?) tak trochu poznávám.