Mezi tyto oblasti patří výzkum sociálních služeb a jejich komunitního plánování, který nahrazuje předcházející model ústavní péče. Krátce uveďme, co znamená komunitní plánování sociálních služeb. KPSS staví na první místo ideu boje se sociálním vyloučením. Sociálnímu vyloučení má být předcházeno a bojováno s ním pomocí právě sociálních služeb. Které služby a v jakém množství jsou potřeba pak má vycházet odspodu, z dialogu mezi uživateli SS (osobami sociálně vyloučenými či vyloučením ohroženými, osobami s omezenou samostatností), poskytovateli SS (např. Charita) a zadavateli SS (pověření úředníci a zastupitelé obcí s rozšířenou působností). Tento dialog funguje v různých místech různými způsoby, faktem je, že často s tímto dialogem přicházejí pomáhat odborníci zvnějšku, jako například já se svým kolegou Martinem Mazancem.
Jihomoravský kraj se rozhodl zmapovat potřeby uživatelů SS jednotlivých spádovek ORP centrálně a najal si za tím účelem agenturu Augur Consulting pana Mariána Svobody. V jedné ze zkoumaných ORP jsem měl možnost být svědkem prezentace výstupů provedeného šetření a nestačil jsem se divit, jakou sociologii pan Svoboda předváděl a k čemu vedla. Dovolím si parafrázovat Zdeňka Konopáska, když přednášel myšlenku, že sociolog je především diplomat pohybující se mezi lidmi, jejich potřebami, vztahy, zkušenostmi, a podle toho se také chová. Chová se konsensuálně a citlivě, není to slon v záhoně s jahodami, ale žonglující provazochodec. Další vlastností DOBRÉHO sociologa je schopnost chránit své respondenty či sociální prostředí, jemuž věnuje svou výzkumnou pozornost. Chránit rovná se nepoškodit, a to i za cenu nepublikování svých závěrů, a když už se stane průser, tak strčím své obě ruce do ohně a zachráním co se dá. Pane Svobodo, čtěte dál.
Během na cizí slova ze sociologických a metodologických učebnic bohaté prezentace pana Svobody se rozběhla divoká roztržka mezi městským zastupitelem a poskytovatelem a zároveň uživatelem SS. Povahu a vyústění sporu nechme stranou, důležitá je role výzkumu. Záverečná zpráva pana Svobody obsahovala doslovné citace bez další interpretace, které byly zúčastněnými osobami vzhledem k malé velikosti zkoumaného obvodu a jen několika poskytovaým SS jednoznačně identifikovatelné ke konkrétním lidem. Zastupitel města si vyloženě vzal zprávu do rukou a citaci po citaci se obouval do zúčastěné protistrany, cože si je to dovolil kritizovat a jak teď v tomto výzkumu vypadají. Poskytovatel-uživatel reagoval nějakým způsobem, avšak po patnácti dvaceti minutách byl zcela zahnán do kouta, obviňován ze lží a nepravd a podroben argumentaci ad hominem. A to na základě závěrečné zprávy z výzkumu pana Svobody. A jak se zachoval pan Svoboda? Seděl se založenými rukami, usmíval se, mlčel a vůbec se nevyjadřoval k tomu, co se v jeho zprávě nacházelo. Ani náznak pokusu o nějakou interpretaci, zlehčení situace, moderování probíhajícího konflitku, ochrany svého respondenta, a nakonec vůbec obhájení validity své zprávy.
Naneštěstí práce pana Svobody bude mít další důsledky a to především pro výzkumníky, kteří přijdou po něm. Zanechal za sebou sociologicky zdevastovaného respondenta, vedoucího provozovatele sociální služby, který si svou zkušenost jistě v malém okruhu cílové skupiny nenechá pro sebe. Každému dalšímu výzkumníkovi tak bude hrozit, že se primárně setká s nedůvěrou a pokud se již s ním někdo dá do řeči, pak dostane samé bezzubé informace. Respondent se tak raději ochrání sám, než aby se vystavoval takovému ohrožení a poškození, jaké bez skrupulí předvedl pan Svoboda.
Ale to ještě neměl být prezentaci konec. Následovala pořádná dávka metodologického alibismu. Některé závěry z výzkumné zprávy byly zcela zbytečné, například zkoumat 40 seniorů z jednoho konkrétního domu s pečovatelskou službou-domovem pro seniory, zatímco senioři pobírající příspěvek a zároveň nezačlěnění do sítě poskytovatelů SS, tedy ti nejrelevantnější, představovali pravděpodobně jen několik osob. Co jsem se za posledních pár let stihl naučit je to, že při výzkumu SS jde především o lidi, často nepohyblivé ležáky, nemocné seniory, kteří se stávají nesoběstační někdy ze dne na den, o jednotlivce a jejich příběhy. A jako sociolog se nemohu schovávat za metodologii, která mi brání se ptát lidí na to jak se mají, co jim chybí, jak se jim žije. Pan Svoboda, schovaný za metodologickou hrází, se jen zlehka dotknul skutečných lidí a jejich potřeb v dané spádovce a pravděpodobně v dalších obcích. Výstupy v jeho záverečných zprávách mi tak někdy spíš připomínají výstup SciGen-u, tak relevantně vypovídají například o seniorech jako uživatelích sociálních služeb. Na závěr prezentace pan Svoboda zmizel jak pára nad hrncem, ruku nepodal, pozdrav nevyslal, o kousku řeči ani nemluvě. Ach pane kolego…
Všechno zlé je nakonec k něčemu dobré. Brutálním způsobem vykrystalizovaný a zprávou výzkumu umocněný konflikt byl odhalen a do budoucna je alespoň jasné, kam bude užitečné směřovat úsilí diplomata, sociologa, facilitátora. Uvědomil jsem si opět, že pořád jde o skutečné lidi a jejich úžasné příběhy a jak snadno je lze pomocí sociologie a její metodologie znásilnit. Já si prosím sociologii v sociálních službách citlivou, zaměřenou na člověka, skutečně kvalitativní, znovuzpřítomňující, spojující, pomáhající. Uvidíme, jak se bude letos dařit mě.
Tak buďmě bdělí a otevření a s úsměvem hleďme do budoucna.